Jak jsme stopli kabriolet? (Stopování 1/2)

Byl páteční večer a při našich pravidelných schůzkách s Matym se v našich hlavách zrodil další nápad. Takže nejen, že v únoru 2019 jsme se rozhodli uspořádat vlastní párty v klubu pro 300 lidí bez nějakých zkušeností. Teď jsme si vymysleli, že projedeme Evropu. Teda aspoň nějakou její část. Stopem.

Ono to nezní nijak úžasně, vždyť stopem dnes cestuje každodenně spousta lidí. Na naše okolí to však tak vůbec nepůsobilo. Někdo vás přepadne, někdo vás okradne, někdo vás unese a zabije. A nebojíš se? Tohle jsme slyšeli asi celé ty dva měsíce, co jsme si tak nějak v hlavách tuto cestu plánovali. A ano nebáli jsme se. Ani chvilku jsem nepochyboval, že cesta proběhne naprosto v pořádku a co víc, že to bude skvělý zážitek.

Na cestu jsme si vyhradili 14 dní. Sbalili si to nejdůležitější. Těch nejdůležitějších 50 kilo v krosně, abychom za pár dní zjistili, že je to těch nejzbytečnějších 50 kilo v krosně. Ale to až později. Náš jediný plán bylo dojet k moři, někam na jih. Abychom se patřičně posilnili na cestu tak jsme večer předtím skočili na pár pivek tady do hospody na vesnici. Další blbý nápad. Ráno jsme se sice probudili s velkou chutí vyrazit, ale zároveň také s bolestí hlavy. Nebyl však čas ztrácet čas, takže sprcha, ibalgin a autobus směr Břeclav, nádraží. Odsud jsme koupili lístky na vlak do Grazu, což byl jeden z našich hacků na této strastiplné cestě.

Ve vlaku jsme dali klasicky pár pivek a dospali jsme včerejší noc. Za 3 hoďky jsme vystoupili v centru Grazu. Naše první cesta směřovala do obchodu, koupili jsme nějaké tyčinky a jídlo a vyrazili jsme vstříc středomořskému vzduchu.

Po pár minutách jsme přišly na nějakou hlavní strasse pěšky a napsali si první ceduli směr Maribor. Trvalo to asi 2 minuty, než nám zastavila první slečna ve žlutém minicooperu. Nasoukali jsme tam sebe a naše dvě 50 kilové kámošky krosny. Hned jsem si vzpomněl na babičku, jak mi říkala, že nás někdo zabije. Myslím si ale, že slečna se bála víc nás, než my jí, ale vzala nás, protože jí to ráno zrovna taky někdo pomohl, když nemohla vyjet z garáží protože u sebe neměla hotovost na zaplacení. A tak se rozhodla ten den to někomu oplatit. A ten den jsme tam byli my. Celkově to byla příjemná cesta i pokec až jsme dorazili téměř k rakousko-slovinským hranicím. Tam jsme se rozloučili a stopovali dál. 

Dalších 10 min uběhlo a bum, stopli jsme dalšího řidiče. Tentokrát to byl asi 28 letý chlapík, který jel pro svoji rodinu na Slovinsko a vyráželi na víkend na chalupu do Slovinských Alp, ten nás dovezl až do Mariboru. Vysadil nás na jedné benzínce a my jsme svoje první hodiny stopování oslavili pívem. Jak jinak že.

Na benzínce nás vzal chlápek ve středním věku a vyrazili jsme k hlavnímu městu Slovinska – Ljubljana. Anglicky moc neuměl, ale aspoň jsme se zjistili jaké jsou tradiční slovinské pokrmy.  A nutno dodat, že to byla naše poslední cesta na nějaký trošku delší časový úsek. Vystoupili jsme na benzínce pár kilometrů od Ljubljany v takovém zvláštním dopravním uzlu někde uprostřed dálnic. A jak se nám do té doby dařilo řidiče stopovat téměř ihned, tak teď nás čekala zhruba 6 hodinová pauza. Nedařilo se nám nikoho zastavit a i přes naše obrovské charisma ani přemluvit. Prosili jsme i pár řidičů kamionů, ať nás popostrčí jen trošku dál. Marně.

A tak jsme si našli první kámoše. Byl to pár důchodců z Bulharska, kteří jeli do Říma. Bohužel měli auto jen pro dva, tak nás nemohli vzít sebou. Za to jsme, ale hezky česko-bulharsky probrali politiku, fotbal, počasí i historii obou zemí. Doteď sice nevím, co oni říkali nám a hádám, že oni zase netuší naše příspěvky do společné konverzace, ale pobavili jsme se skvěle. Navíc jsme dostali napít, najíst a než odjeli tak nám popřáli i šťastnou cestu.

Setmělo se a my už jsme se pomalu smiřovali s tím, že přespíme někde za benzínkou. Ale asi v jedenáct večer jsme zastavili chlápka, který si dojel jen pro cigarety a ten souhlasil, že nás odveze asi 5 km odsud. Euforie. Štěstí. Nasedli jsme do auta, týpek se nám svěřil, že si dojel jen pro cigarety a že má trošku popito, jinak by nás zavezl až dolů k moři. Vyhodil nás na trochu frekventovanějším místě, nedaleko Ljubljany navíc nám dal láhev červeného vína Cviček. Prý se bude večer v té zimě hodit. Hodilo se. Samozřejmě. Našli jsme docela dobrý flek na spaní, na nějaké travnaté ploše u keřů, takže nás nešlo vidět od cesty. Dali jsme víno a šli spát. 

Ráno jsme v místním krámu, který byl jen asi půl kilometru od místa, kde jsme spali, koupili snídani. Zbylým pečivem jsme nakrmili holuby, což se pro nás stalo takovým ranním rituálem, který nás provázel na celé cestě. No a pak klasika, šli jsme zkusit znovu štěstí při stopování. Následovalo asi 15 minutové nadávání na dvoumístné kabriolety, že kdo si takové zk*** auto může koupit a pak teda zastavil další řidič. Byl to Slovinec, původem s Indie, který nás hodil až k našemu vysněnému moři. Do města Koper. Zajímavý bylo, že tento frajer strávil pár let života v Brně jako učitel jógy, tak jsme si navzájem vyměnili pár tipů na restaurace, ale to už je zase jiný příběh. No vysněné moře vlastně asi vypadá jinak, ale co, konečně jsme se mohli po nějakých 24 hodinách okoupat. Dopili jsme víno z předchozího večera a šli ochutnat nějaké slovinské dobroty.

A tady bych jen rád řekl, že po celou dobu jsme se nijak výrazně neomezovali. Věřím, že se dá 14denní stopování po evropě zvládnout třeba za dva tisíce, ale my si to chtěli užít se vším všudy, takže nějaké šetření nehrálo vůbec žádnou roli.

No nic místní zelňačka JOTA byla skvělá, pivko po té stopovačce taky bodlo, ale není čas ztrácet čas, cesta je cíl, znáte to, takže jsme vyrazili dál.

Teď se nám podařilo zastavit chlápka, který nás převezl do Terstu do Itálie a přišla na řadu koupačka č.2. A zase nutno podotknout, že se nejednalo o žádnou našlapanou pláž s palmama, plážovým barem, kde bychom usrkávali mojito za zvuků líbezné hudby. Realita byla trošku jiná. Naše “pláž“ byla přesně uprostřed industriální zóny, ve vodě byli obří ostré kameny a na pláži kusy rezavého železa, ale jak se říká „darovanému koni na zuby nehleď“. Koupačka pohoda. Na cestu jsme se vybavili poctivým čtrnáctistupňovým pivem a začala naše trasa po malých vesničkách na východním pobřeží Itálie. Popojíždění doprovázelo i postupné doplňování pivních zásob. 

Asi v 8 večer jsme narazili na dalšího stopaře. Byl z Polska a hned se k nám přidal. Navzdory všem stopařským zákonům se nám docela brzo podařilo zastavit jedno auto, které nás všechny tři dovezlo až do Latisany. Šli jsme tedy hledat, kde přespíme. Drželi jsme se navigování našeho polského přítele. Prej, že jdeme do nějakého parku. Z parku se vyklubal hřbitov a nevím, jak vy, ale na to abych spal na hřbitově jsem ještě docela velký posera. Takže jsme vzali za vděk hrbatou loukou kousek od vlakového nádraží. Asi nejhorší noc, protože jsme byli ubodáni italskými komáry.

Jediné na, co jsme se celou noc těšili byla vidina prosecca na snídani. A tak se taky stalo. Nedaleko naší večerní lóže byl totiž LIDL a to znamenalo snídani a hlavně prosecco. To jsme koupili pro jistotu dvakrát, aby jsme se dostali z traumat z předchozí noci a hned byl ten den lepší. S naším polským kamarádíčkem jsme se rozloučili a vydali se každý vlastní cestou.

A pak se to stalo. Stopli jsme kabriolet. Ihned bylo zapomenuto na několik nadávek z předchozího dne na řidiče těchto vozidel. Tohle byla úplně jiná dimenze svobody, kterou toto cestování nabízí a až tam jsem si to uvědomil. S pomocí několika řidičů jsme se dostali až velmi turistické destinace zvané Bibione. Následoval oběd. Prosecco. Klasika. Čím víc litrů jsme ho vypili, tím víc jsme se cítili jako Italové. Nutno podotknout, že to byl nádherný pocit. Následovalo pár hodin koupání a odpočinku. Už to bylo třeba, v nohách jsme měli dobrých 15-20 km a dvě ne moc pohodlné noci v ne moc pohodlném obydlí (čti na hrbaté pos*ané louce). Ale o tom ta svoboda stopování je. Někdy se prostě nádherně nevyspíš, ale to, co pak zažiješ ti to mnohonásobně vrátí.

Po Bibione jsme vyrazili směr Florencie a naším cílem byli Benátky. Po malých úsecích jsme se přibližovali našemu cíli pro tento den. Asi 10 km od Benátek nás nabrali pár mladíků, kteří nás zavezli až do centra Benátek. Byli to nějací herci nebo operní zpěváci, kteří vystupovali v místním divadle, jak jsme během cesty pochopili. V obchodě jsme stihli na poslední chvíli koupit nějaké pečivo a máslo na večeři a samozřejmě i tekutiny. Na noc jsme si našli zajímavý spot v takovém betonovém parku a šli jsme ulehnout ke spánku. Pamatuju si, že ten večer bylo šílené vedro. Ale byla to první noc, kde se spalo celkem dobře. 

Ráno nás však probudila nepříjemná potřeba jít na záchod. A to vám řeknu, nedokážete si ani představit, jak těžké je najít záchod v Benátkách cca v 8 ráno. Za to ráno jsme nachodili asi 4 km, ale téměř beznadějně, až se nám před očima zjevil světoznámý fastfood se žlutým M ve znaku. Úleva.

Tohle byla první část příběhu. Příští týden vám naservíruju i další. Když budete chtít projekt HYDRATED podpořit, klikněte na tlačítko níže. See you later!

Similar Posts